Kdekdo si myslí, že je gramotný ohledně internetové bezpečnosti když ví, že někdo, kdo se prezentuje jako třináctiletá dívka může ve skutečnosti být čtyřicetiletý úchyl. Jenže to je pouze vrchol ledovce. Daleko větší nebezpečí a problémy čekají úplně jinde: v oblasti strojového zpracování dat a jejich digitální archivace a zpřístupnění vyhledávači.


Strojové zpracování dat: vrátí se vám na hlavu za třicet let?

Creative Commons License

Zkusili jste se někdy zeptat sami sebe, jaký je rozdíl mezi dokumentem v papírovém a v elektronickém formátu? Můžete klidně vyjít z reklamních letáků firem nabízejících digitalizaci. Hlavní rozdíly jsou dva:

  1. jakmile jsou jakákoli data v elektronickém formátu, jsou okamžitě dostupná takřka odkudkoli
  2. jakmile jsou jakákoli data v elektronickém formátu, dají se strojově zpracovávat

Právě z toho plyne první princip nebezpečnosti. Nejlepším příkladem právě těchto vlastností digitalizovaných dat je málo známá kapitola Druhé světové války. Málo se to totiž ví, ale důvod, proč byl Holocaust tak neskutečně účinný a systematický spočíval v tom, že šlo o první „digitalizovanou“ genocidu. Než se vůbec otevřely brány prvního koncentračního tábora, Hitler si najal firmu IBM, resp. její německou filiálku Dehomag, aby mu digitalizovala všechny dostupné matriky a sčítání lidu. Výstupem byla kvanta papírových děrných štítků, které se od svých inkoustových ekvivalentů lišila jedinou vlastností: uměly je číst a zpracovávat stroje.

Tou dobou již Židé věděli, že jde do tuhého, a mnozí se snažili uniknout rasovým zákonům třeba konverzí ke křesťanství. Jenže počítače IBM, ač primitivní, uměly jednu věc dobře: porovnávat data stejného formátu. Například mezi sčítáními lidu z jednotlivých let. A vytáhnout klíčové nesrovnalosti: třeba to, že Weissman byl při předposledním sčítání Žid a teď najednou není. Nebo vytáhnout klíčové korelace: například bohaté Židy, kteří imigrovali z Východní Evropy a tudíž nikomu nevadilo, když byli „zmizeni”. Samozřejmě, výstupy museli zpracovat lidé. Ale tabelátory IBM je na všechny konkrétní lidi upozornily a setřídily je podle zadání. IBM nepopírá, že byly jejich stroje v Holocaustu použity – pouze tvrdí, že nad nimi neměly žádnou kontrolu ani spojitost. Po odsunu do koncentráku pak dostal každý vězeň vytetované číslo, které bylo jeho kódem v databázi. Za cenu nějaké práce navíc na děrných štítcích získali nacisté schopnost díky třidičkám vyhledávat, kdo byl zplynován, kdo je v pracovním táboře a kdo ještě na svobodě.

Jiný příklad odvrácené strany digitalizovaných dat? Odposlechy v nesvobodných státech. Jak skvěle shrnuje Petr Koubský ve své úvaze „Requiem za naše soukromí„,

“Ani ta nejďábelštější tajná policie světa donedávna prostě nemohla odposlouchávat příliš mnoho osob, protože by musela najmout téměř stejné množství lidí na vyhodnocování zaznamenaného materiálu. Dnes však už nejsou telefony analogové; všechny telefonní hovory jsou tvořeny na své cestě od volajícího k volanému proudem jedniček a nul, se kterým si počítač snadno poradí – téměř v libovolné rychlosti, téměř v libovolném množství. Najednou je principálně možné odposlouchávat každého.”

Mimochodem, znám člověka (bezúhonného obchodníka), na kterého za českými hranicemi čekala policejní kontrola jen kvůli tomu, o čem si předtím povídal se svým obchodním partnerem, že to veze v dodávce: krásná ukázka fungování automatizovaných systémů, vyhodnocujících klíčová slova. Na otázku, zda jsou automaticky odposlouchávány a vyhodnocovány všechny hovory v ČR, nebo jenom přeshraniční, nebo jen ty u lidí na jakýchsi seznamech zájmových osob vám ale nikdo neodpoví. A stejně tak vám nikdo nepoví, zda se na základě toho samého automatizovaného mechanismu nemůžete na nějaký „seznam zájmových osob“ dostat.

To je tedy první varování: jakmile víte, že jsou vaše data digitalizována, nemůžete si dovolit luxus přistupovat k nim na základě toho, co se s nimi děje dnes: to je jako když Žid ve 20. letech v Německu netušil, že přijde Hitler, proto se ve Sčítání lidu identifikoval jako Žid a posléze se v roce 1939 strašně divil.

Jakmile jste v databázi, každý údaj o vás může a pravděpodobně bude strojově čitelný ještě za třicet let. Od toho, jaké školy jste vystudovali přes to, s kým kamarádíte na Facebooku až po mnohem osobnější data: kdy, za kolik a s kým kupujete v supermarketech (pokud platíte kartou; pokud máte dokonce kartu klubovou, bude v databázi i co přesně kupujete), s kým máte jak dobrý vztah (podle údajů o tom, jak dlouho a často si voláte mobilem s tarifem na vaše jméno). A klidně se o vás může zaznamenávat i to, s kým jezdíte metrem či vlakem: pokud bude OpenCard či nová Lítačka posílat data o přečtení karty do databáze, což technicky může a vy nemáte šanci to poznat, je snadné si z databáze vytáhnout, že pokud je karta číslo 008 s železnou pravidelností přečtena bezprostředně po či před kartou číslo 003, držitelé obou karet cestují společně úmyslně.

Zatímco dnes si můžete říkat, že „kdo nic špatného nedělá, nemá co skrývat“, jste si stoprocentně jistí, že za třicet let tu bude pořád demokracie a svoboda vyznání? A tím se plynule dostáváme k otázce druhé:


Každý seznam může být zneužit… A dost možná bude

Předválečná Republika Československá byla plná různých seznamů osob. Byli evidováni členové politických stran. Členové Sokola. Členové církví vč. židovské obce. Úřady a Vnitro evidovali seznamy osob podezřívaných z toho, že se jedná o ilegály KSČ. Byly tu seznamy Legionářů. A také seznamy uprchlíků před nacisty z Německa a Rakouska.

15. března 1939 vstoupila do právě vyhlášeného „Protektorátu Čechy a Morava“ nacistická vojska. Ve 13 hodin vystoupilo v Brně Gestapo a okamžitě se začalo dožadovat všech seznamů sociálních demokratů, komunistů, Sokolů, legionářů a samozřejmě hlavně uprchlíků před nacisty a Židů.

Den předtím rozhodl policejní rada JUDr. Babák o spálení všech seznamů, které se spálit daly, a uschování zbývajících – ale policejní inspektor Černý napráskal, kde nespálené seznamy jsou, a Gestapo je neprodleně vyzvedlo. V Praze, Olomouci a dalších správních centrech byla situace stejná: první, po čem se Gestapo pídilo, byly seznamy osob, které byly až do 15. března neškodné, ba chvályhodné – ale ze dne na den se staly seznamy „nežádoucích“.

Pouhý den poté, 16. března, byla analýza seznamů hotová. Gestapo a české policejní orgány zahájily masovou zatýkací akci Gitter neboli „Mříže“ a sebralo asi 6,000 lidí, z nichž asi 1500 okamžitě putovalo do koncentračních táborů. V září pak následovala ještě zatýkací akce „Aktion E“, při které bylo odvlečeno do koncentračních táborů a umláceno na služebnách Gestapa ještě dalších 3,000 jmen z dalších seznamů.

Protektorátem to samozřejmě neskončilo. Ještě tu zbyly jiné seznamy osob: kupříkladu Sčítání lidu. V roce 1946 tak byli znovu zatčeni a násilím „odsunuti“ Židé, čerstvě osvobození z koncentračních táborů: stačilo, že při Sčítání lidu v roce 1930 vyplnili národnost tak, že byli v seznamech vyhodnoceni jako „Němci“. Po roce 1948 se pak sčítání lidu uplatnilo proti těm, kteří se označili za živnostníky, řemeslníky nebo podnikatele.

Od roku 1952 se pak sestavovaly seznamy nové, a nikdo se neptal, zda na nich chcete být: „třídou určenou k likvidaci“ tím, že hlava rodiny půjde sedět či do uranových dolů, zbytek bude odsunut do zoufalých podmínek a dětem zakáží v okrese chodit do školy byli tzv. „kulaci“. Nu a kdo je kulak se rozhodovalo na základě seznamu, na který byli lidé přidáváni když „vlastnili statky s velkou výměrou půdy, neplnili povinné dodávky, zaměstnávali tehdy nebo v minulosti pracovní síly“ a/nebo měli „negativní vztah ke stávajícímu“, to jest socialistickému, „státnímu zřízení“.

Seznamy však škodily i dále. Jedním z posledních nezlikvidovaných „nepřátel lidově-socialistického zřízení“ byly křesťanské církve. Ty vždy musí vadit každé totalitní moci, protože hlásají neměnné etické hodnoty v systému, který je založen na převlékání kabátů a neetickém jednání – a v těch, kteří v sobě usilovnou snahou dokázali potlačit svědomí, vyvolávají výčitky a pocit viny. Měly by tedy počítat s pronásledováním, leč zase a znova se ukazují být diletantsky nezodpovědnými. Znám tak člověka, kterého v 80. letech vyslýchala StB, protože si jeho jméno, příjmení a datum narození uložili do kartotéky hodní představitelé církve, které nenapadlo, že by si jejich dokument v budoucnu mohl pročíst někdo zlý a zneužít jej. Tehdy se zatýkalo a padaly tresty; vinu na sebe vzal z jeden církevních vedoucích a šel sedět do kriminálu.

A abychom si ukázali, že se nejedná jen o minulost, přesuňme se do USA. Tam si od 11. září 2001 tajné služby vytváří různé „seznamy podezřelých z terorismu“, na které smí podle oficiální směrnice přidávat lidi „bez důkazů, ale i bez konkrétního podezření“. Tedy: jen tak, kdykoli se komukoli zlíbí. Lidé, kteří jsou takto přidáni na seznam, o tom nemají ani ponětí: jenom pokud z „hlavního“ seznamu sprostých podezřelých – kam jsou prokazatelně přidáváni třeba novináři, kteří si dovolili tajné služby kritizovat – „probublají“ na tzv. „No-Fly List“, zjistí svůj status podle toho, že je až na letišti obrátí domů. Mohlo by se tedy zdát, že být na takovém seznamu je neškodné – až do prezidentských voleb. V těch totiž jak Trumpa, tak Clintonovou napadlo nahnat voelbní body tím, že slíbí, že každému, kdo na nějakém takovém z prstu vycucaném seznamu figuruje, omezí občanská práva a lecos mu zakáží. (Mimochodem, teď vzpomínám, že podobné seznamy byly v ČSSR do roku 1989: byla to akta „N“, jako „nežádoucí“, a v 80. letech se budovaly nové koncentrační tábory, kam měl být v případě války či nepokojů v rámci „akce Norbert“ odvlečen každý, kdo na seznamu „nežádoucích“ figuroval.)

Chápete už tedy? Můžete být na seznamu, který je naprosto neškodný a nedává žádný důvod k obavám – až do jednoho osudného dne roku 1939, 1982 či třeba 2018, kdy se změní vláda či jen přijde nový vedoucí a vyhodnotí všechny na tom kterém seznamu jako hrozbu, se kterou je nutné preventivně zatočit. Veškerý důraz IT firem a korporací na tzv. „profiling“ ale spočívá právě v tom, že vás zařadí hned na několik seznamů, které pak nezřídka sdílí s vládou. A to je varování druhé.


Big Data: jste neustále posuzováni a odsuzováni – hloupým počítačem

I pokud jste co do budoucnosti optimisté, stejně byste se neměli chovat nezodpovědně ohledně dat na internetu. Již nyní jsou totiž terčem ještě jiného zájmu, který je zájmu StBáků dost podobný a jen zdánlivě neškodný. Všechna data, která jsou na internetu či v mnoha soukromých databázích, jsou totiž prohlížena počítači, které se v nich snaží nacházet souvislosti. Nacházení souvislostí tam, kde žádné nejsou ale statisticky se v obrovské hromadě dat jeví tak jeví se dnes říká „Big Data“ a je to modla managementu i státní správy.

Někdy to funguje skvěle a vám samotným to vyhovuje: to když vám „chytrý“ telefon doporučí restauraci podle vaší chuti.

Jindy to funguje skvěle, ale radost z toho nemáte: to když „Big Data“ systém v americkém obchodním řetězci vyhodnotil, že kupuje-li si žena to, to, to a to zboží, znamená to, že je pravděpodobně ve třetím měsíci těhotenství. Protože jiné ženy, které pak kupovaly kojenecké zboží, šest měsíců předtím kupovaly statisticky podobné kombinace položek. A tak vám pošle leták pro těhotné a tím třeba rozhlásí informaci dříve, než jste ji chtěly sdělit rodině.

Ale může být hůře. Je třeba známý případ, kdy takovýto „Big Data“ systém vyhodnotil, že pokud někdo nakupuje v obchodě „Vše za 40 korun“, určitě nebude splácet půjčku – protože statisticky hodně lidí, kteří nespláceli půjčku, nakupovalo v takovém obchodě. Výstup tohoto „Big Data“ systému si koupila banka, která si dělala ohodnocení kreditu jednoho mladého páru. A ten proto nedostal půjčku, kterou potřeboval. Aniž by za to mohl… A aniž by s tím mohl cokoli dělat.

Je to systém jako z Kafky: počítač vás odsoudí za něco, co jste neudělali, aniž byste se mohli bránit nebo o tom vůbec věděli. Vítejte ve 21. století.

Právě to je principiální problém, kteří mnozí nechápou, ale který bude stále závažnější: Big Data Analytika vás neustále posuzuje a hodnotí na základě úplných nesmyslů, resp. podobnosti útržků vašeho chování s útržky chování jiných. Její hodnocení pak jiní lidé kupují a používají proto, aby vás posuzovali – a odsoudili. V posledním zmíněném případě k tomu, že nedostanete půjčku, ačkoli byste měli. Jenže může být ještě hůř.

Americká agentura NSA si nechala napsat „Big Data“ systém „Skynet“ (jméno má být ironií), který má vyhodnocovat, zda je majitel mobilního telefonu „kurýr teroristů“ nebo ne. Nepracuje s žádným skutečným prohřeškem: jen s kombinací podezření.

Pokud telefon často ztrácí signál, je to podezřelé: každý kdo to dělá je podle programu třeba na 10% terorista. Big Data systém přitom neví, zda mobil ztrácí systém proto, že jej terorista vypíná nebo proto, že často úplně nevinně vjíždíte do tunelu. Ale ani ho to nezajímá: je to jen tupý počítač. Pak je tu další takový tzv. „marker“: kdo často jezdí mezi dvěma městy, je třeba na 10% terorista. Opět: Big Data systém vůbec nezajímá, zda jste podnikatel prodávající brambory, který jezdí na trh, nebo terorista. Prostě jen svérázně hodnotí vaše chování. Takovýchto „markerů“ má ještě několik, z nich každý stejně nevinný. A logika programu tvrdí, že každý z markerů sám o sobě je sice nevinný, ale pokud markery se mezi sebou sčítají, nevinnost mizí… Takže pokud je u jedné osoby nalezeno hodně markerů zároveň, je to skoro určitě teroristický kurýr.

Víte, co se s takovými podezřelými teroristickými kurýry děje? Jedete si tahle autem a najednou prásk, motor se zastavuje a z temnoty vyskakuje osm svalovců od zvláštních jednotek. Za strašného křiku, aby vás dezorientovali v tzv. „OO-freeze“, a pod namířenými hlavněmi útočných pušek vás surově vyvlečou z vozu, praští s vámi do bláta, přes hlavu vám natáhnou kuklu a to už přistává vrtulník, který vás převáží na základnu tajné služby či armády k výslechu. Protože počítač tvrdí, že jste teroristický kurýr. Máme tu presumpci viny – a že nejste žádný terorista, nýbrž třeba misionář musíte dokázat vy, zatímco vás svlečené a případně zbité vyslýchá naštvaný a bezcitný agent. To není vymyšlené, to se ve Střední Asii děje dnes a denně, říká se tomu „Snatch&Grab ops“ a dotčené složky se tím otevřeně chlubí. Podmínkami ve svých výslechových věznicích už jaksi méně. A to může být realita ještě horší, protože Michael Hayden, bývalý ředitel CIA a NSA, prohlásil v debatě na VŠ:

“Zabíjíme lidi na základě meta-dat”

Meta-data jsou právě nejrůznější „vedlejší elektronické stopy“, které za sebou zanecháváte. Nikoli obsah samotný, ale kdy jste něco udělali, kam jste kdy šli, kdy jste komu volali, kde byl zaznamenán signál vašeho mobilu atd. A všechny IT firmy se mohou přetrhnout v propagaci „Big Data“ analýz Metadat. Firma CISCO nám dokonce na podnikové přednášce zmínila, že termín „Big Data“ je „z módy“ a teď „frčí“ právě Meta-data (pro pořádek, samotné statistické analýze se říká heuristika, ale to v promoakcích na Big data systémy nezaslechnete jak je rok dlouhý).

Na každý pád se takovéto roztomilé Big Data systémy, natěšené schroustnout jakékoli informace o vás a vyrobit z nich instantní posudek či odsudek, který vás může zničit či dokonce zabít, aniž byste o tom věděli nebo mohli využít práva na spravedlivý proces, rozmáhají stále více. A to je problém třetí.

Kromě programů tajných služeb jsou na nich založena např. tzv. „Chytrá města“. Podnikatelé, personalisté, státní správa i vojáci a tajné služby jim slepě věří, protože “počítač přeci nelže“ a Big Data jsou „věda“, na které přeci pracovali ti nejlepší programátoři, matematici a sociologové doby.

Žalobce našich bratří

 

Určitě se vám někdy stalo, že jste udělali chybu. Řekli jste něco, co jste nechtěli; nebo jste byli na výletě s kamarády a nevšimli si, že vaše kalhoty mají díru na zadku. Ale kromě dočasného trapasu se nic nestalo: lidé na to zapomněli. Naše životy jaksi v základu počítají s tím, že lidská paměť není dokonalá, nedokáže si vybavit všechny detaily všeho a milosrdně zapomíná.

Teď ovšem žijeme ve 21. století a okolo nás je stále více počítačů, které nezapomínají. A jsou firmy, které si z nezapomínání dokonce udělaly živnost. Brouzdají po internetu a natěšeně čmuchají, když byť jen na chvíli zveřejníte něco, co si pak rozmyslíte a chcete to schovat. Jenže to už je pozdě. Čmuchací program takovéto firmy vaši informaci vezme, zkopíruje k sobě a pedantně označí informací odkud to zkopíroval, kdy a jak se jmenujete. A zařadí takovou informaci do výsledků vyhledávače o vašem jménu. Nelíbí se vám, že na internetu „visí“ něco, co jste schovali? Není problém: když firmě zaplatíte, vaši neveřejnou informaci odstraní. Snad.

Jsou ale i jiné firmy podobného ražení: kupříkladu služba pipl.com funguje jako StBák, který se prohrabuje vaší popelnicí, aby našel co nejvíce údajů z vašeho života: zadáte jméno a příjmení, načež vám služba o dotyčném najde všechno, co se o něm dá najít na více jak 60 sociálních sítích, záznamech státní správy, rejstřících dlužníků, vysokých školách, vydavatelích profesních certifikátů atd. Služba spokeo.com naopak najde na internetu vše, co zmiňuje váš mail: od recenzí spotřebičů přes petice až po konference. S takovým balíkem informací vás kdokoli má jako na talíři. Od potenciálního zaměstnavatele přes „aktivisty“, kteří si takto mohou najít seznam „nepřátel své věci“ a třeba jim posprejovat dům, až po zločince, kteří díky vašim recenzím přesně ví, jak a čím máte zařízenou domácnost.

Samozřejmě, i toto jsou „Big Data“ služby: mohou se plést a spojit dva úplně odlišné lidi. Což vám může být buď ku prospěchu… Nebo také již nemusíte dostat práci, protože líný mladý personalista spoléhá na „Big Data“ (počítače přeci nelžou) a ta mu tvrdí, že jste třikrát trestaný dlužník potetovaný od hlavy až po paty. S takovou vás nepustí ani na první kolo pohovoru – a opět, nikoho nezajímá, že jste se stali obětí počítačové chyby.

Nu a pak jsou tu „life logging“ služby: přívěšek na krk Memoto či aplikace pro Google Glass neustále nahrávají vše, co kolem sebe vidí, a ukládají to na internetu. Takže vaše díra na kalhotech bude dostupná ještě dalších 30 let. A jak se zlepšují programy na analýzu obsahu, nakonec může stačit zadat do specializovaného vyhledavače frázi „díra na kalhotech“ a mezi jinými to najde vaši fotku. Nelíbí? Zaplať, vymažeme…

Již nyní tyto služby využívají „pick up artists“, kteří si jimi zjistí vše o dívce, která je zajímá od jejích zálib až po to, kde byla o dovolené a kudy chodívá každý den a o to více jí rozumí, byli na stejných místech a snadno se jí dostanou „pod kůži“. Nu a pokud se v budoucnosti dočkáme nějaké nové StB, mohou jí ušetřit spoooustu práce.

Budoucnost soukromí… A svobody

 

Budoucnost je opět jen ještě horší. Poslední zprávy říkají, že v Rusku vymyslel jistý programátor algoritmus, který dokáže projít miliony fotek a rozpoznat na nich obličeje násobně rychleji a levněji, než bylo možné doposud. Už prodává aplikaci, kterou můžete fotit davy lidí okolo sebe třeba v metru a aplikace je sama všechny najde na sociálních sítích podle obličeje.

Prodávají ji státní správě (pro lepší sledování pohybu obyvatel a případnou represi, když třeba půjdou na demonstraci, která se politickým špičkám nelíbí) i jednotlivým lidem: otevřeně říkají, že aplikaci můžete využít k tomu, aby vám automaticky našla ženu, která se vám líbí, a vy o ní zjistili informace ze sociálních sítí a mohli ji kontaktovat. Nebo k tomu, aby si vás na sociálních sítích našel obchodník a mohl vás spamovat, když vidí, že se díváte na jeho zboží. Lidé jako šéf Facebooku Zuckaberg otevřeně prohlašují, že soukromí je zastaralé a mrtvé, a ředitel Mastercard a švédští politici by prozměnu rádi zrušili platby v hotovosti, aby bylo vše placené elektronicky a tedy sledované a hodnocené. Proč? Protože „hotovost k anonymním platbám potřebují jen zločinci“ – a že jde o totální kontrolu nad penězi občanů, od sledování co si kupují (není to disidentský časopis?) až po trestání toho, že nerozhazují své peníze (skrze záporné úrokové sazby) či dokonce loupež za bílého dne (od kyberzločinců až po vládu, která chtěla lidem znárodnit 6-10% zůstatku na účtu) nadšence nezajímá.

Soukromí je však daleko více, než si lidé uvědomují: soukromí je pravomoc rozhodovat, jaký aspekt svého života chcete s kým sdílet a jaký ne. Komu důvěřujete natolik, že se mu otevřete. Soukromí znamená, že váš život patří vám. A co málokomu dochází, soukromí je také základ svobody.

Nemít soukromí totiž znamená být si vědom, že vás někdo pozoruje. A pokud vás někdo pozoruje, také vás vyhodnocuje… A posuzuje. Jenže pokud máte (sociální) IQ vyšší než krabice od bot, podvědomě si uvědomujete, že vaše chování může vyhodnotit nesprávně. Nikdo ale nechce být odsouzen – a tak se na sebe podvědomně automaticky podíváte očima toho, kdo vás sleduje, a snažíte se předejít svému odsouzení tím, že se svým chováním preventivně přizpůsobíte: minimálně z části se chováte se nikoli tak, jak chcete sami, nýbrž tak, jak si myslíte, že je to od vás očekáváno. Od „slušného vychování“, tzn. že se na veřejnosti třeba nepodrbete v rozkroku, až po to, jaké knihy si nedovolíte číst na veřejnosti nebo to, že když někde stojí policista a přísně se dívá, raději tam nejdete, i když na tom objektivně vzato není nic špatného. Jednoduše řečeno, samotný fakt, že vás někdo pozoruje podvědomně zapíná určitou míru autokonformity a autocenzury, přičemž proměnnou je jen míra, v jaké tomuto přizpůsobování se ostatním propadáte.

Internetové popravy reálných lidí

 

Podvědomá autocenzura v okamžicích, kdy nemáte soukromí, přitom není známkou slabosti: je naučeným sebeobranným mechanismem pro přežití, jímž disponují socializovaní lidé. Pokud ji nemáte dostatečně rozvinutou, může vás to zničit v reálném životě. A to se týká právě, a hlavně, soukromí na sociálních sítích – a opět digitální archivace a vyhledávání dat.

Sociální sítě totiž mění principy fungování naší společnosti: jsou schopné vás zlikvidovat i ve fyzickém životě za úplnou banalitu, kterou si pár duševně nevyrovnaných jedinců vezme příliš k srdci a urazí se jí. Modelový příklad? Internetová poprava Lindsey Stonové. Tato žena si dělala neškodné legrácky: když viděla zákazovou ceduli, nechala se u ní vyfotit předstírajíce, že ji porušuje. Např. s (nezapálenou) cigaretou u cedule „zákaz kouření“… Nebo imitujíce křik a s neslušným gestem před cedulí „Buďte tiše a respektující“ na vojenském hřbitově. Nikomu neublížila, ale fotku dala na svůj Facebook. A někdo si jí všiml – a nepochopil ji. Podotýkám, že ne hned, aole po určité době – protože jak jsem varoval na začátku, cokoli je digitalizováno, může se vynořit a zničit vás za libovolně dlouhou dobu. To se stalo Lindsey: protože neprojevila dostatek „preventivní autocenzury“, měla za to být zničena. Celých 12,000 lidí dalo „like“ facebookové stránce požadující její vyhazov, a její zaměstnavatel, který na reputaci na sociálních sítích dal – a není sám -, vyhověl. Rok nesehnala práci a chodily jí výhrůžky zavražděním a znásilněním. A to se netýká jen jí: stejně jako v případě Big Data, i zde si „záměnu v identitě“ více či méně „vypilo“ i 60 dalších žen stejného jména.

Nebo ajťák „Hank“: na konferenci si s kolegou pošeptal vtip o „velkých přívěšcích“ (USB zařízeních do počítačů, ale v tomto případě dvojsmyslném), který urazil ženu o uličku před nimi, Adrianu Richardsovou. Ta se otočila, vyfotila jej a napsala pobouřený příspěvek na Twitter. O deset minut později je již ochranka odvedla k pořadateli konference… A o den později dostal „Hank“ padáka. Bylo to přitom nesmírně pokrytecké, protože žena, která jej mediálně popravila na Twitteru, sama udělala podobný vtip pár dní předtím. Ale internetové popravy nejsou fair. Je to jako hon na čarodějnice.

“Nazdar, jsem ten chlap, co měl na konferenci ten komentář o velkých přívěšcích. Nejprve bych se rád omluvil. Nechtěl jsem tím nikoho urazit, opravdu toho komentáře lituji a je mi líto, jak se kvůli němu cítila Adriana. Měla právo mne nahlásit pořadateli a v tom ji hájím. Ale kvůli té její fotce jsem dnes dostal padáka. Což je fakt blbý protože mám tři děti a měl jsem tu práci opravdu rád. Nevarovala mne, usmívala se když mne fotila a zpečetila tím můj osud.”

Když dělal redaktor magazinu The Guardian rozhovor s popravčí „Hanka“, Adrianou R., ta mu vysvětlila, že ji poháněl strach: když zaslechla blbý vtípek Hanka, který vůbec nebyl adresován jí,

“Celé moje tělo mi říkalo, že jsem v nebezpečí. Proto jsem pomalu vstala, vytočila se v bocích a udělala tři fotky . Jednu z nich jsem poslala na Twitter se stručným popiskem, co řekli. Pak jsem poslala další Tweet, ve kterém jsem napsala kde jsem. A třetí Tweet byla „pravidla chování“ konference.”

Když jí redaktor namítl, že se neměla čeho bát, protože seděla na konferenci s 2,000 dalšími účastníky, odpověděla:

“Ti lidi byli běloši a většinou muži. je bílý muž. Já jsem černá židovka. On říkal věci, které mne urážely, a seděl přímo za mnou. Lidi říkali, že jsem nevěděla, co mohu způsobit. Ale já jsem to věděla.”

Internetové popravy někdy fungují oběma směry: za tyto své výroky se do Adriany pustili hackeři, kteří napadli stránky jejího zaměstnavatele a řekli, že skončí, jestliže Adrianu vyhodí. Dostala padáka na hodinu a nenávisté vzkazy jí chodí dodnes. A takových příběhů je daleko, daleko více: vydaly na celou knihu, a to je jen špička ledovce.

Takový je dnešní internet – a dnešní společnost. Abyste přežili, musíte vykazovat autokonformitu a autocenzuru, aby z vás někdo na internetu neudělal předmět nenávisti tisíců a nezlikvidoval vaši kariéru i pověst. A to platí stále více všude, kde nemáte soukromí. Generace „Millenials“ i nynější vysokoškolští studenti, zvláště ti přezdívaní „Social Justice Warriors“, jsou stále více přecitlivělí a terorizující všechny, kteří je něčím „urazili“ nebo se vůči nim dopustili „mikroagrese“, vlnami nenávistých nátlakových kampaní (nejen, ale hlavně) na sociálních sítích. Krom vašeho vyhazovu si sociální kampaně dokáží vydupat, aby na univerzity nebyli vpuštěni řečníci, kteří se někomu nelíbí; profesoři dostali padáka; rozplakat vědce; apod. Když nemáte soukromí a zároveň se nepodřídíte autocenzuře a autokonformitě a něčím urazíte ty, kdo vás sledují, v dnešní době se to neodpouští. I když jste to mysleli jako vtip.

Likvidace soukromí tak znamená, že vám nepatří váš život, že nemáte svobodu se chovat po svém, že vás někdo ovládá a soudí a vy můžete jedině zapadnout do řady a být otrokem toho, co z vás chtějí mít jiní… Nebo vybočit z konformity davu a nést následky. Klidně naprosto nepřiměřené a absurdní. Proto také všechny totalitní režimy soukromí odstraňovaly různými udavači, domovními důvěrníky, odposlechy, štěnicemi a kamerovými systémy; a jádro dystopického románu „1984“ se točí právě okolo zázraku soukromí, kde může člověk být sám sebou bez obavy z toho, že jej někdo posuzuje a hodnotí. Současné sociální sítě přitom dělají přesně totéž, co totalitní režimy – a vlastně i z podobného důvodu, akorát namísto konformity politické vynucují převážně konformitu spotřebitelskou. Proto si Facebook stěžuje, že na něm lidé sdílejí méně svého nejintimnějšího soukromí a chce s tím „něco dělat“.

 

Co s tím?

Na předchozích řádcích jste si přečetli spoustu nepříjemných informací, které asi nikomu (krom pár chronických exhibicionistů, razících stokrát vyvrácené orwelliánské krédo „Kdo nic špatného nedělá, nemá co skrývat“) neudělají radost. Když o nich víte, jsou tři způsoby, jak s nimi naložit.

Dva extrémní jsou „popření“ a „propadnutí“. Popření, v psychologii označované „denial„, je hojně rozšířenou podvědomou psychologickou obrannou lidí, kteří si z důvodu psychohygieny prostě a jednoduše nepřipustí, že by nebezpečí, kterému nechtějí či neumí čelit, vůbec existuje.

Propadnutí naopak znamená, že se vám toto téma stane životním cílem: fanaticky zaměříte na svou digitální stopu, budete do každého každého fanaticky hučet, aby se smazal z internetu, a stanete se poustevníkem.

Ale extrémy nebývají zdravé, takže je tu třetí cesta. Teď už nejste nevědomí: máte principiální přehled o tom, jaká úskalí skrývají data v elektronické podobě, sociální sítě a co hrozí úplně čemukoli, co nahrajete na internet. Víte, že čím více informací je na internetu spojeno s vaším jménem, tím více informací je dostupné pro nebezpečně hloupé „Big Data“ systémy i všelijaké digitální šmíráky, snažící se vytvořit váš profil. Rozumné východisko tedy je, vyjít z toho, co víte, a propříště si vymyslet kompromis, který vám osobně dává nejlepší poměr cena-výkon.

Kupříkladu já jsem nikdy neměl elektronickou šalinkartu, i když jsem si za papírovou známku připlácel; ale mám profil (s minimem osobních informací a bez fotky) na jedné sociální síti kvůli práci. Stejně tak debetní kartou klidně zaplatím nákup jídla v supermarketu u práce, kam chodím každý den, ale nemám zákaznickou kartu obchodů na svou adresu a na osobních výletech už kartou neplatím a vzpírám se dalším elektronickým kartám, např. elektronizaci stravenek. Na internetu neautocenzuruji většinu svých názorů, ale nevystupuji pod svým jménem, nedávám Twitteru, Googlu apod. své telefonní číslo, kategoricky odmítám dávat na internet fotky sebe či svých blízkých a žádám ty, co mne fotí, aby fotky se mnou nevystavovali a v žádném případě netagovali na Facebooku, a tak podobně.

Vám to vyjde jinak. Ale pokud budete mít na paměti to, co vám hrozí od Big Data, „Life logging“, elektronicky zpracovatelných dokumentů i hrozbu „internetové popravy“ pokud na internetu vystupujete pod svým skutečným jménem, určitě si dovedete najít nejlepší řešení pro sebe, abyste byli „opatrní jako hadi“ a přitom jste si mohli užívat život.

Advertisements

14 thoughts on “Uživatelé v době strojového zpracování dat: líní jako hadi a tupí jako holubice?

  1. To je tak strašná snůška hovadin že to ani není možné 😀 gratuluji autorovi k aktualizaci výroku údajné paní Věry Pohlové : „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala“. Obzvláště zajímavé, jak se počítače bleskově přesunují mezi vlastnostmi „vychytralý“ a „hloupý“ přesně podle toho, jak se to zrovna hodí… Udělejte pro sebe něco a než začněte něco psát, něco si o daném tématu zjistěte…a uvádění případných zdrojů by asi taky prospělo udělat hned v záhlaví… koneckonců článek vycházející z podkladů necyklopedie bych se asi ani nenamáhal číst

    Liked by 1 osoba

  2. Virtuální „přesuny mezi kategoriemi vychytralý a hloupý“ jsou výhradně následkem vaší neschopnosti chápat text, stejně jako dojem, že tu někdo chce cokoli zakazovat či domněnka, že populární článek psaný ajťáky a likovaný ajťáky a matfyzáky psal někdo, kdo o daném téma vůbec nic netuší.

    Máte-li konkrétní výhrady, sem s nimi. V opačném případě se jen ztrapňujete.

    To se mi líbí

  3. Článek je to jistě pěkný (a dlouhý), nicméně, nechceme se doufám dostat někam zpět ke kamenným destičkám a klínovému písmu? Hlavní problém vidím jinde. A sice v tom, co bude, až tyto technologie přestanou (byť z jakéhokoliv důvodu) fungovat. To bude (podle mne) větší průšvih, než to, že holt o mne někdo (možná) ví, že jsem pětkrát v týdnu zaplatil kartou v Bille.

    To se mi líbí

  4. Zdravím Social Justice Warriora hatera Romana. Co říci k článku? Velmi výstižné, věcné a faktické. Jsou uvedeny informace, které sice nemusí být každému po chuti, jako například účast IBM při zpracování dat nacisty, ale s tím se nedá nic dělat. Osobně jsem se článkem velmi spokojen. A ano, také se snažím minimalizovat své stopy na internetu.

    To se mi líbí

  5. Splácat dohromady holocaust, ochranu soukromí, SJW, lidskou blbost a pár dalších věcí (neměnné hodnoty hodné církve? WTF) do jednoho paranoidního slepence, obvinit z toho všeho Big Data, sociální sítě a internet obecně a vyvodit, že řešením je sdělovat o sobě co nejméně, bez ohledu na potenciální přínosy nebo škodlivost takového jednání už to napovídalo, ale komentář o popularitě článku a matfyzácích potvrzuje asi nejvíc, že autor spíš obhajuje svůj stihomam, než že by rozuměl problematice…

    To se mi líbí

  6. Unextro: článek, který jasně a konkrétně kritizuje jednání bez ohledu na přínosy či škodlivost obviníte z právě toho, že propaguje jednání bez ohledu na přínosy či škodlivost? Famózní.

    Holocaust byl zmíněn v podobě dozdrojovaného odkazu na server Root.cz (to jsou takoví ti ajťáci, víte?) proto, že perfektně ilustruje význam strojově prohledatelných a analyzovatelných dat pro jakýkoli represivní aparát.

    To, že vaše příspěvky opakovaně (nestačí změnit nick, je třeba upravit i stylistiku) článek překrucují k pravému opaku toho, co píše jen opět a znova dokazuje, že jste buď funkčně negramotný (tzn. neumíte porozumět významu psaného textu), nebo troll.

    To se mi líbí

  7. He? 🙂 Článek víceméně kritizuje všechno, co souvisí s digitalizací. Jestli ho z něčeho obviňuji, tak z toho, že míchá dohromady všechna možná rizika a pomíjí přínosy.

    Zmíněný holocaust ilustruje hlavně to, že digitalizace zefektivňuje práci s daty, ať už je záměr zpracovatele jakýkoliv.

    Příspěvky? Opět a znova? 🙂 Napsal jsem sem jeden komentář. Co je podle vás pravým opakem tohoto článku? Možnost, že je váš text nejasný nebo že s ním třeba lze oprávněně polemizovat si vůbec nepřipouštíte?

    To se mi líbí

  8. Unextrovi.

    Článek píše:

    Propadnutí naopak znamená, že se fanaticky zaměříte na svou digitální stopu, budete do každého každého fanaticky hučet, aby se smazal z internetu (…) Ale extrémy <tzn. vč. „Propadnutí“> nebývají zdravé, takže je tu třetí cesta … vymyslet kompromis, který vám osobně dává nejlepší poměr cena-výkon.

    Tzn. článek říká, že stát se digitálním poustevníkem není zdravé a že si člověk sám má zvážit přínosy a škodlivost a najít v tom dobrý kompromis.

    Vaše příspěvky o něm však tvrdí:

    vyvodit, že řešením je sdělovat o sobě co nejméně, bez ohledu na potenciální přínosy nebo škodlivost takového jednání
    a znova:
    článek … kritizuje jednání bez ohledu na přínosy či škodlivost

    Tedy pravý opak.

    To je figura polemické exhibice Imago: podstrčit svému oponentu opak toho, co říká, a pak to slavně vyvracet. Snad jediná polehčující okolnost by byla, kdybyste se přiznal, že jste vůbec nečetl onen závěr; pak by to bylo pouhé nedorozumění.

    Mimo to je váš příspěvek stylisticky i obsahově tak podobný „Romanovi“, že nebýt jiného nicku, vypadal by jako jeho přímé pokračování.

    Zmínka o matfyzu se netýká vás. Byla pouze reakcí na „Romanovo“ tvrzení, že autor o téma nic neví, ničím více a ničím méně: pokud mám na článek kladnou vazbu od IT vč. absolventů MFF CUNI, jako odpověď na nepodložený výpad ad-hominem to bohatě stačí a tím sféra působnosti zmínky končí.

    To se mi líbí

  9. Zase mě citujete dvakrát, ač jsem to napsal pouze jednou. 🙂 Ve skutečnosti nejsou jen 3 cesty, ale celá škála mezi 2 extrémy. Z celého článku evidentně čiší démonizace zpracování dat, která je na oné škále blízko extrému, jemuž říkáte propadnutí. Sdělovat co nejméně rozhodně neimplikuje nesdělovat nic. Jestli je to pro vás pravým opakem nejlepšího cena:výkon, tak máte zásadní problém s pochopením psaného textu Vy. 😉

    Článek jsem četl celý. Romanův názor, ale třeba i ten Pavla Stárka chápu tak, že i jim přijde vyznění článku přitažené za vlasy, třebaže obsahuje zajímavý soupis digitálních rizik, které ale byly až na výjimky hojně medializované.
    Velmi nerad pokračuji v trendu ad hominem (kterého se v této diskusi dopouštíte také), ale když s Vámi víc lidí nesouhlasí a Vy, ve svém přesvědčení o absolutní správnosti vlastního názoru — podpořeném několika positivními reakcemi z root.cz komunity — vyvodíte, že musí jít o stejného člověka, který nemá nic lepšího na práci, než si zakládat falešné identity, než abyste si vůbec připustil, že na tom, co ti lidé píšou, může něco být, znovu potvrzuje, že máte tendenci věřit bludům a přeceňovat váhu institucí jako církev nebo MFF CUNI.
    Kromě toho editujete zpětně svoje komentáře, na které jsem už reagoval, což já podle všeho nemohu, tak než bych Vám tu dělal komparz k sebeutvrzování, dám přednost produktivnějším činnostem…

    Přeji trochu více reálného svět(l)a do té Vaší krabice.

    Liked by 1 osoba

  10. Shodneme se, že článek je to pěkný a, bohužel, výstižný.

    Strašení návratem ke klínovému písmu je podle mne přehnané. Sám patřím ke generaci, která zažila nejen nástup počítačů, ale také dobu před nimi, kdy technologie končila psacím strojem, k němuž byl tak nanejvýš kopírák (už blány do rozmnožovacích strojů byly za bolševika pod zámkem). Možná to nepamatujete osobně, ale on se i tenkrát svět točil a ku podivu se jeho ložiska nijak nazadírala. Pouze se, díky bolševikovi, točil špatným směrem. (Btw, už jsem slyšel, že ruská rozvědka oprášila psací stroje, právě proto, že se nedají hacknout a odposlouchávat). Neexistence / nefunkčnost platebních karet případně celého e-bankovnictví by neznamenala nic horšího, než návrat ke staré dobré hotovosti, která je imho prověřena tisíciletími; jen byste nemohl platit účty z pohodlí svého obýváku. A spadne-li facebook, stane se, aspoň z mého pohledu, leda hovno.

    Přesto si myslím, že jste se ve Vašem komentáři přiblížil (možná bezděčně) k podstatné věci, to jest k otázce ceny: co jsme ochotni obětovat za užívání moderních technologií. Kolika svého soukromí jsme ochotni se vzdát výměnou za pohodlí, funkcionalitu, a za to, že budeme cool a in.

    Znám lidi, kteří si cenu svého soukromí neuvědomují (nemám-li říci natvrdo, že si ho neváží, přisuzují-li mu zjevně nulovou hodnotu). Vylepí na FB kde co, nasypou i dosti citlivé dokumenty nebo intimní fotografie do cloudu. Když se jich zeptám, jestli to myslí vážně (mám takové i v rodině a dokonce je mezi nimi jeden informatik, sic !), tak mi tvrdí, že se nemají za co stydět, a že já jsem paranoidní.

    Nyní se ale ukazuje, že cena je mnohem vyšší, než nám bylo dosud prezentováno (řekněme to jinak a otevřeně: byli jsme v tomto ohledu podvedeni, nechali jsme se podvést). Věčná archivace „všeho“, co lidská přirozenost velí v rozumném čase zapomenout a možnost (daná však jen některým) se v ní neomezeně hrabat, se rovná ztrátě soukromí i svobody nás všech. Nejde o to, zda technologie předstihla legislavivu, ona předstihla obecnou lidskou morálku (otázka, jak souvisí pokrok techniky a úpadek morálky je už asi nad rámec příspěvku). Zdá se, že lidé, kteří podobné systémy vytvářejí a vy(zne?)užívají při své práci, s tím nemají sebemenší etický problém. Naše data se dostávají do rukou lidem (šmíráctví, estébáctví a sklon k manipulaci druhými vůbec, jsou neléčitelné charakterové vady), kterým svědomí zjevně nebrání v dehonestaci, obrání o lidská práva, ba ani v likvidaci kohokoliv, a to jak sociálně-profesní, tak (proč ne) i fyzické.

    Proto je třeba znát, kolik už jen za brouzdání na internetu platíme a každý za sebe si rozhodnout, jakou cenu považuje za ještě přijatelnou, a jakou už nikoliv. To je svaté právo (a vůči dětem spíše povinnost) každého z nás. Jelikož si svého soukromí vážím, cena je podle mne příliš vysoká / nepřijatelná. Proto nechodím na FB ani jinou sociální síť, proto neplatím kartou když nemusím. Proto jsem bojkotoval IZIP a elektronický recept (autor pracuje ve zdravotnictví), proto zálohuji doma na externí HDD a nikoliv do cloudu. Vyhýbám se elektronickým jízdenkám a vstupenkám, kdekoli je to možné.

    Všechno ale člověk neutají: Jelikož jsem navštívil stránky wikileaks, a také jsem si (ze studijních důvodů) stáhnul Truecrypt 7 (poslední verzi, než ho zařízli) a také Tor-browser, čekám, jak dopatnu na letiští, až příště poletím do Spojených států (rád bych si projel o prázdninách na motorce aspoň kousek z Route 66 ….)

    To se mi líbí

  11. Diky, velmi dobre strukturovany a ozdrojovany clanek. O techto aspektech digi sveta je nutne psat. Je totiz velice jednoduche odsoudit a vysmat se dospivajicimu cloveku, ktery si neuvazenou fotkou/citaci/projevem na socialni siti znemozni vlastni rozvoj a tato profesni diskvalifikace diky soukrome chybicce ho pronasleduje cely zivot…

    Mr. UNEXTRO je troll, nebo velmi, ale velmi zaujaty clovek (z projevu bych tipoval, ze vas zna a/nebo se vas pokousi ponizit). A musim rict, ze vase reakce svedci o znalosti problematiky, o ktere pisete. Proto me tato diskuse velmi pobavila 🙂

    To se mi líbí

  12. Skvělý článek a skvělý komentář Bělovouse Zrzundy!
    Opětovný důkaz, že soukromí může mít pro každého zcela jinou hodnotu – jeho věc, ale jen do doby, než začne poškozovat soukromí toho druhého, což se však dnes děje – aniž by si to viníci vůbec dokázali připustit – tak běžně, že se to stalo standardem. Koneckonců tato diskuse je toho důkazem. Vždy bude dost lidí, kteří na vás bezostyšně napráskají cokoliv. Ne, lidi si nejsou rovni – ani v právech, ani v povinnostech, ani v zodpovědnosti.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s