Creative Commons License Často se ozývá, že se musíme nekriticky přimknout k EU a otrocky kopírovat vše, co “dělají na západě” včetně sebezničujících regulací, protože jinak bychom “spadli do náručí Ruska”. Nebo že se naopak musíme přimknout k Rusku včetně jeho autoritářského způsobu vládnutí, aby nás spasilo před Německem, masovou nelegální imigrací a “dekadentním Západem”.

Není to nic nového: podobné tendence adorovat “větší civilizaci” a vrhnout se jí po hlavě do náručí se objevovaly i za První republiky a předtím Národního obrození. Jenže ať se jednalo o republikánskou Francii, světácký německy mluvící svět nebo panslovanské Rusko, znova a znova jsme se zklamávali. Francie a Británie nás zradily v roce 1938 a Rusko, potažmo SSSR, nám prozměnu nainstalovalo stalinistický terror o deset let později, v roce 1948.

Je zde ale třetí varianta.

Varianta, na kterou nezávisle přišel i jeden z našich národních hrdinů, Karel Havlíček Borovský, když se při svém dlouhém pobytu v Rusku vyléčil z nadšeného panslavismu.

Varianta, která odmítá otroky kopírovat západ i východ. Která říká, že jsme kulturně svébytný a svérázný prostor, který si z východu i západu bere to nejlepší, ale odmítá přebírat to škodlivé. Je přitom velmi zajímavé, že tento kulturní okruh, byť neuznávaný, neoslavovaný a ignorovaný, zde přesto zcela přirozeně a sám přežívá desetiletí za desetiletím. A že se spolupráce v jeho rámci utužuje zvláště tehdy, když na nás východ i západ tlačí.

O čem to mluvím? O geopolitickém pojmu zvaném “Mitteleuropa”. Ne, nelekejte se: nejedná se o nějaké “Großdeutschland” – ostatně Rakousko-Uhersko s Pruskem, základem moderního Německa, válčilo (a Češi zvláště udatně.) Jedná se o kulturně blízký pás států od Polska na severu přes Českou a Slovenskou Republiku až po část Rakouska a Maďarsko na jihu. To, že dnes existuje “Vyšegradská čtyřka” a společně se vymezuje jak proti pomyslnému “Západu” v podobě Evropské Komise, posedlé nebezpečnými a absurdními zákazy všeho a masovou imigrací, tak proti pomyslnému “východu”, vydírajícího V4 cenami plynu a znova stavícímu na piedestal Stalina, Lenina, Džerzinského a diktát východní Ortodoxie, není žádná náhoda.

Co je nám do alternativy k Velkým Civilizacím?

Můžete se ptát, proč bychom se měli proti někomu vymezovat a prezentovat se jako zdánlivě mrtvý geostrategický pojem z minulého století. Odpověď je jednoduchá: protože Mitteleuropa je snad posledním ostrovem zdravého rozumu v moři extrémních, sebezničujících ideologií, které se k nám tlačí ze všech světových stran.

Na Západě se posledních cca. 80 let šíří plejáda ideologií, které sice mají nejrůznější kořeny – od marxových žáků Lukácse a Gramsciho přes “kontra-kulturu ’68” a “Frankfurtskou školu” v čele s popularizátorem Marcusem až po “progresivní” vynálezce “Chůvičkovského státu” –, ale všechny se dojemně shodnou na jedné věci. Nenávidí etiku a hodnoty judeokřesťanské civilizace a chtějí je zničit za každou cenu. Cokoli představovalo Západ v době jeho úspěchu a vzestupu, řekněme do roku 1965, nesmí existovat. Hodnoty jako manželství, osobní zodpovědnost, svoboda jednotlivce, morální integrita, sekulární stát, který ale staví na judeokřesťanské etice a římském právu; nástroje a prostředky jako rodina, auta, zbraně, živnostníci; to vše se snaží zničit. (Právě toto mlží politickou scénu v ČR: kdo obdivuje Západ, má tím na mysli tento “starý Západ” a staré hodnoty. Tomu se chce přiblížit. Jenže dnešní dnešní západní politici-osmašedesátníci se toto vše snaží vymýtit.)

Marxovi žáci přispěli výroky jako “Tvoří-li křesťanství tepelnou ochranu kapitalismu, evropské společnosti, potom komunisté, aby se zmocnili Západu, ho musejí nejprve odkřesťanštit”.

Marcuse přijel s “bojovým plánem” v eseji “Represivní tolerance”, kde definoval budoucí politickou korektnost jako zrušení občanských práv všem, kteří nechtějí ničit západní civilizaci a hodnoty spolu s ním.

Frankfurtská škola a Weathermani vyměnili v roli Revoluční Třídy nenávidějící své “utlačovatele” dělníky, “zkažené křesťanstvím a kapitalismem”, za “utlačované menšiny”. Na něž se automaticky kvalifikuje každý, kdo nenávidí “starý Západ”, od islamistů se Šaríou až po ekoteroristy toužící po 50% nezaměstnanosti skrze Green New Deal”.

A Progresivisté přišli s Chůvičkovským státem, který lidi nejprve ožebračí tak, že se stanou závislými na sociálních dávkách… A když je má takto pěkně v hrsti, začne totálně řídit a kontrolovat každý aspekt jejich života a “vychovávat” je podle osobního vkusu zvrácených politiků a aktivistů.

Na Východě to ale není o nic lepší. V Rusku můžeme se znepokojením sledovat, jak začínají znova ospravedlňovat invazi do Československa v roce 1968 a v ruské státní televizi lžou generálové ověšení medailemi, že na ně prý z Národního muzea “střílel kulomet” a Sověti nás invazí vlastně zachraňovali před CIA. Jak nejprve desetitisíce prostých lidí a pak stále vyšší šarže ruské armády a politiky začínají oslavovat Stalina a restaurovat kult osobnosti muže, který byl ekvivalentem a spojencem Hitlera a jehož zvěrstva a masové vraždy byly nakonec příliš velké sousto i pro samotné sovětské komunisty. V roce 1996 si SVR a FSB společně vydaly propagační CD, na jehož popředí se skvěl masový vrah a mučitel Džerzinského, jednoho z nástrojů stalinského terroru, který si v ničem nezadal s Gestapem a k jehož odkazu se tyto dvě tajné služby otevřeně hlásily. Dokonce usilovaly o znovupostavení jeho sochy před Ljublanku. To je úplně stejné, jako kdyby měla německá BfV v logu svých internetových stránek Heydricha a nikdo proti tomu neprotestoval.

V armádě a mezi vojenskými dobrodruhy získává větší a větší vliv ideologie Neoeuroasianismu Alexandra Dugina. Tento podivný muž dokázal smíchat nacistickou mystiku, stalinistický komunismus a ruskou pravoslavnou ortodoxii s myšlenkou na “osvobození” zbytku kontinentu tím, že jej obsadí. Vytvořil vlastní “Čtvrtou politickou teorii”, veškeré alternativy k ní prohlásil za lži či spiknutí a usiluje o ovládnutí celé Evropy i Asie – tedy jeho slovy, “osvobození” našeho prostoru. Všude, kam se apologeti jeho ideologie dostanou se zbraní v ruce nastolují tyranii, terror a útlak.

A s tím je spojený i vzestup jakési “opričnické kultury”. Opričnici byli ruský historický ekvivalent Islámského Státu: extrémně brutálním a sadistickým způsobem vyvražďovali a znásilňovali vesnice i města, ženy i děti, mučili a vraždili a v tom všem se těšili imunitě od cara Ivana Hrozného, který skrze jejich terror upevňoval svou moc. Podobně jako později Stalin s NKVD, i Ivan s Opričniky byl prezentován jako “státotvorný budovatel říše”. Když tak dnes v Rusku znovu povstávají zombie stalinismu i carismu, není divu, že kult sadistických zrůd z NKVD a Opričniků povstává spolu s nimi i v populární kultuře a namísto zločinců začínají být vykreslováni jako hrdinové a vzory hodné následování.

O Jihu snad nemá ani smysl mluvit. Erdogan se snaží získat moc diktátora a systematicky likviduje nejzákladnější občanské svobody. Zneužívá represivní aparát a ty, kteří s ním nesouhlasí zatkne nebo křivě obviní jako “spojence teroristů”. Vší silou tlačí na obnovení slávy Osmanské říše a buduje její kult v tematických telenovelách, reklamách i množstvím “osmanských” vojenských přehlídek – vč. oslavy dobytí a vyvraždění Konstantinopole. A již před deseti lety označil za nejdůležitější program v zemi úplnou soběstačnost ve všech zbraních za každou cenu, i tam, kde Západ nechtěl a nikdy předtím neprodal licence. Proč? Ekonomicky je to nesmysl – ale s takovouto může klidně ony zbraně zneužít i proti Západu a NATO, aniž by na něj mohly být uvaleny saknce a embarga, které by mu uzemnily letectvo jako v případě íránských F-14 a pákistánských F-16.

V Mitteleuropě ale nic z tohoto nemáme a drtivé většině z nás se všechny tyto zvrhlé, totalitní a extrémní ideologie, západní neomarxistická, východní neostalinistická i jižní teokratická a islamistická, hnusí. Chceme jen to, abychom mohli i nadále žít “po svém”, v našich svobodných a přitom bezpečných a vyvinutých zemích a s hodnotami, které jsou pro nás přirozené a nikomu neškodí. De facto jsme náturou konzervativní. A proto se nemůžeme vrhat do náručí Západu, Východu ani Jihu – ale můžeme obstát, pokud se spojíme jako Střední Evropa.

Kdo je Mitteleuropa?

Ač do ní některé mapy řadí i celé Německo, nic nemůže být dále od pravdy. Mitteleuropa zahrnuje z Německa snad jen Bavorsko. Tedy ten spolkový stát, který nám společně s Rakouskem je kulturně, právně i životním stylem nejbližší (a taktéž bojoval proti Prušákům). Zatímco Západní Německo ujíždí na politické korektnosti a “progresivismu” či samozvanému liberalismu (který je ve skutečnosti jen přejmenovaným neomarxismem podle Marcuseho & spol.), Bavoráci a Rakušané jsou stejně jako Češi individualističtí a skeptičtí.

Odmítají Zelené šílenství, zdražující životy těm nejchudším. Odmítají sociální inženýrství a dirigistické zásahy státní moci. Mají historicky kladný vztah ke zbraním, půdě a dokonce je důležitou součástí jejich kultury a identity vepřové a pivo – stejně jako v ČR, SR a Rakousku. Sdílí historickou zkušenost odrážení islámských nájezdů, Třicetileté války i historicky brzké éry vzrůstu významu měšťanstva, liberalizace státního aparátu a růstu průmyslu. BMW a Škodovy závody byly a dnes opět jsou do značné míry technologičtí součastníci, stejně tak je Bavorsko jediným spolkovým státem Německa, který umí vyrábět těžkou vojenskou techniku – stejně jako my, Slováci a Rakušané. A konečně, součástí bavorské identity jsou i separatistické sklony: ještě po Druhé světové válce Bavoráci uvažovali, že by se namísto Německa sjednotili s Rakouskem, a dodnes si zachovávají alespoň formální status “Svobodného státu Bavorsko”. Není také bez zajímavosti, že i v otázce masové nelegální imigrace má právě Bavorsko nejkritičtější postoj, podobný českému a rakouskému.

Polsko sice v našich očích trpí mírně schizofrenním postavením, protože mnozí mají na paměti jeho nepřátelství ve 30. letech 20.st., ale to popravdě není historická tradice: stačí si vzpomenout na éru, kdy čeští králové vládli kusu polska (a rozkmotřili se s Poláky jen vlastní nenasytností), či rok 1683, kdy polští Husaři zachraňovali Vídeň proti Turkům po boku i českých a moravských pánů. Podle nedávných průzkumů veřejného mínění mají Poláci a Češi lepší vzájemné vztahy, než s většinou ostatních národů. A Maďarsko trpí historickým statusem příliš nacionalistických utlačovatelů Čechů a Slováků v rámci Rakousko-Uherska, ale v současnosti získává ve zbytku Mitteleuropy kladné body jako ten, kdo se nejrázněji postavil diktátu Evropské Komise a Berlína proti snaze zlikvidovat tradiční model rodiny a umožnit masovou nelegální imigraci z Blízkého východu, čímž funguje jako hromosvod negativní pozornosti k úlevě ostatních vlád, za které takřkajíc “odvádí špinavou práci”.

Společně obstojíme

Pokud jsme začali tím, že jsme tlačeni do područí EU či naopak Moskvy skrze dilema tvrdící, že vzepřít se jednomu znamená nevyhnutelně poddat se druhému, koncept Mitteleuropy toto dilema vyvrací jako falešné. Mitteleuropa totiž vznikla jako provázanost dvou pojmů: kulturního – a geostrategického, tzn. vojensko-politicko-ekonomického.

Geostrategie, vzniklá jako nezávislý obor společně s často dezinterpretovaným Mackinderem, ve zkratce tvrdí, že se Evropa dá rozdělit na čtyři části: britský Ostrov, námořní Západ vedený Německem, kontinentální Východ vedený Ruskem… A právě Mitteleuropou, která leží mezi nimi.

Britský Ostrov a posléze USA mají geostrategicky (pozor, nikoli nutně ideologicky) zájem na tom, aby byly “východ” a “západ” v rovnováze, v Evropě neexistoval žádný dominantní hráč a tudíž nikdo neohrozil “ostrovní mocnosti” na moři. Oproti tomu kontinentální mocnosti, Německo jako “západní Evropa” a Rusko jako “východní Evropa”, jsou podle geostratégů naopak poněkud destruktivní a agresivní. Mají totiž staleté zkušenosti s neustálými vpády nepřátelských armád, protože do každého z těchto státních útvarů vede celá plejáda invazních cest. Proto bylo jak Německo, tak Rusko formováno neustálým strachem z další invaze a snahou se na ni připravit a zajistit vojensko-ekonomickou expanzí směrem k tomu druhému. Snahou vytvářet si “nárazníkové pásmo” vazalů či klientských států. Z toho pak plynuly “Drang nach Osten”, Molotov-Ribbentrop, obsazení Pobaltí, Železná opona…

Jenže geostratégové Ostrovanů říkají: ale moment, proč by Česko, Slovensko, Rakousko a Polsko měly navždy být odsouzeny do role obětí, které převálcují vůdčí státy východní a západní Evropy při svém neustálém přetahování o to, kdo bude v Evropě dominovat? Vždyť Středoevropané mají vlastní kulturu – a lepší, než destruktivní němečtí a ruští válečníci. Rakousko a Česká republika mají totiž geograficky přirozené hranice s minimem invazních cest, takže nepropadají ani nutkání vojensky expandovat s cílem obnovit slávu “velkočeské” či “velkorakouské” říše, ani nejsou kulturně formováni neustálými válkami. Proto byli formováni zcela jinými historickými událostmi, a z toho se odvíjí unikátní kultura.

Kultura, která je rozvážná, individualistická, má ráda svobodu ale přitom si ctí těch tradic, které se léty osvědčily. Nemá pochyby o vlastní identitě a netrpí sebemrskačstvím ani “vinou bílého muže”. A proto s nimi není tak snadné manipulovat, a přitom tam vzkvétala tolerance k těm, kteří se odlišují, ale nijak neškodí.

A zatímco izolovaná, osamocená Čeká Republika je vojensky a ekonomicky poměrně bezvýznamná, v kombinaci s Rakouskem, Bavorskem, Polskem a Maďarskem jsme rázem naopak jeden z nejsilnějších útvarů v Evropě: v takovém případě u sebe Mitteleuropa kombinuje stovky tanků a BVP a schopnost špičkové nové tanky (Leopard 2A7 a Twardy) a BVP (ASCOD, Rosomak a Pandur) i vyrábět. Desítky špičkových stíhaček, od nejnovějších variant F-16 přes Gripeny až po Typhoony – a schopnost samostatně vyrábět přinejmenším pokročilé bitevní letouny schopné útočit plejádou přesně naváděné munice. Ekonomiku, která má všechny továrny, které potřebuje k nezávislému fungování a silnému exportu. Díky Polsku máme jako Mitteleuropa dokonce přístup k moři, které umožňuje nezávislý export do celého světa a import LNG. Máme rafinerie, jaderné, plynové i uhelné elektrárny, doly, silnou infrastrukturu, prostě úplně vše, co je potřeba.

Závěrem

Kdybychom si uvědomili, co nás v Mitteleuropě spojuje a utužili vazbu se svými kulturně blízkými, bezprostředními sousedy, “Západ” včetně zbytku Německa a Evropské Komise, “Východ” včetně Euroasianistů a milovníků Stalina i “Jih” s Erdoganovým “osmanizujícím” se a islamizujícím se Tureckem a wahhabistickými sponzory teroristu z Gulf Cooperation Council se mohou jít klouzat: obstojíme proti všem.

Chceme-li se však ubránit importu a instalaci zvrhlých ideologií a z nich plynoucí tyranie a nesvobody z Východu i Západu, nemůžeme se nekriticky vrhat do náručí kohokoli z nich. Nemůžeme si dovolit luxus propadat falešným dilema a vybrat si jednu stranu, na níž budeme nahlížet nekriticky.

A jedinou alternativou pro nás je tak Mitteleuropa, ve které bychom se spojili “proti všem” nikoli na základě falešných vějiček jazyka či historických traumat, nýbrž skutečně sdílených životních hodnot a důvěrně známé a blízké kultury.

Advertisements

3 thoughts on ““Západ” ani “východ”: svobodná Mitteleuropa

  1. To je důsledek „ideově vyprázdněné politiky“. Z politiků se – i na zakázku „lidu“ – stali bezduší manažeři státu, kteří se orientují maximálně tak v národohospodářství a pro které je slovo „geopolitika“ „cizí termit“.

    Tedy, abych jim nekřivdil, Progresivní „Síly pokroku“ ((C) KSČ 1948) trochu geopolitiku řeší, když proklamují, že se musíme bez ohledu na následky co nejvíce a nejrychleji euro-integrovat. Stará garnitura „Sil pokroku“ naopak usiluje o geopolitickou orientaci na soudruhy z Pekingu.

    Takže ona je nakonec „geopoliticky ignorantská“ snad jen pravice.

    To se mi líbí

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s